Je normální nebýt normální

Děti. „Jsou radost, ale i starost!„, říká se. Tak nebo jinak, jsou to čisté duše z velké části nepoznamenané naší výchovou, tlakem společnosti a osobními obavami, strachy a nezdary.

Musíme se znovu naučit to, co jsme kdysi uměli

Děti by měli být pro nás tou největší inspirací v přístupu k životu. Během
chvíle dokáží ze smíchu přejít v neutuchající pláč, ze kterého až drnčí
skleněné tabule v oknech, a za pár vteřin se zase chichotají, jako kdyby
předchozí minuty vůbec neexistovaly. A to je přesně ono! Děti, na rozdíl od
nás, žijí přítomným okamžikem. Nekoukají na to, co bylo a co bude, existuje pro
ně jen TEĎ a prožijí jej naplno! Ať chcete nebo ne.

Uměli jsme to všichni. Uměli jsme si užívat život plnými doušky, prožívali
jsme přítomné chvíle a netrápili se tím, co jsme kdy pokazili nebo co se nám
kdy nepovedlo. A už vůbec jsme v pátek nepřemýšleli nad tím, že v pondělí zase
půjdeme do školky. Díky zásahům z okolí jsme to ale zapomněli.

Určitě vám budou povědomé věty “Teď ne! Teď musíme být potichu, ať
nerušíme lidi kolem!
” nebo “Sedni si pořádně k tomu stolu, zavři pusu
a jez!
” Všimli jste si? Všechny tyto a podobné věty omezují děti v jejich
chování. A proč? Protože když bude dítko řvát jak na lesy, budou se na vás
všichni dívat. Ne na něj, na vás! A pokud nebude dítě poslušně
sedět, bude jíst dvě hodiny, bude to mít studené, pořádně se nenají a vy
nebudete mít klid!

Možná budete překvapeni, ale tomu malému špuntovi je úplně jedno, že se na
vás všichni dívají, je mu úplně jedno, že má ten oběd studený. A proč to není
jedno vám?

Také byste chtěli nekoukat na to, co si o vás budou myslet ostatní? Také si
chcete užívat přítomné chvíle bez myšlenek na to, co bylo a bude? A co vám v
tom brání?

Je normální nebýt normální

Po vzoru dětí bychom měli přestat brát život tak vážně. Buďme spontánní,
buďme upřímní alespoň k sobě samým, užívejme si, co máme, co nám Vesmír nabízí.

Veškeré úvahy o tom, proč to nejde, které vám nyní běhají hlavou, jsou
liché. Kdyby to všechno byla pravda, jak by to potom dokázaly děti? Naopak –
pokud to dokážou děti, proč ne my?

Dovolte sami sobě být tím, kým skutečně jste. Dovolte si nehrát hru
na pana Iks nebo paní Ypsilon.

Není nutné hned zítra vtrhnout do práce, plácnout s sebou na koberec v
zasedačce a začít brečet, protože se vám tam nelíbí. Úplně postačí to, když si
dovolíte trávit svůj volný čas tak, jak opravdu chcete – malováním, plácáním
modelíny, zpíváním, skákáním přes švihadlo. A čím víc dětinsky, tím lépe.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *