Jsem sobec, no a co?!? Aneb druhé nezměníte

Sobec! Je málo horších vlastností než sobectví. Sobec hledí hlavně sám na sebe, na své zájmy a svůj prospěch. A je mu úplně šumák, že se vedle něj cítíte zneužití a využití.

Tohle je pohled, který jsme se naučili od svých nejbližších, tedy aspoň většina z nás, včetně mě.

Co když je to všechno trochu jinak?

Zkuste se zamyslet a najděte ve své hlavě situaci z poslední doby, kdy jste si o někom řekli, že je to sobec. Mate? Výborně! A teď odpovězte sami sobě – co ten druhý dělal tak zlého, že je podle vás sobcem?

Mám v hlavě taky jednu takovou situaci. Jsou to asi tři roky zpět, tou dobou bydlím se spolubydlicím v panelovém bytě na okraji Prahy. Je sobota večer a u nás doma probíhá párty. Pro mě trochu neplánovaně, ale co by ne. Alkohol teče proudem, bouřlivá diskuze nabíhající na razanci tříští občasné tiché pauzy (to když se zrovna ťuká a připíjí) a únava nejen z pozdní hodiny nachází své oběti. Jsem mezi nimi. Oznamuji tak ve spolek, že mi bylo potěšením, ale že jdu spát. Ulehám tedy do peřin a doufajíc ve zklidnění bujaré oslavy ve vedlejší místnosti zavírám oči. Po hodině jsem stále vzhůru. Párty vedle nekončí, ba naopak. V duchu, později i polohlasem, si mumlám pod nos cosi o tom, že jim snad nedochazi, ze chci spát, ze fakt dělají kravál a že na nás akorát vlítne sousedka. Bezohlední sobci!!! Přiznám se, ze můj slovník nabírá na peprnosti a začínám být pořádně vytočený. O to jednodušší je sebrat odvahu, vylézt z postele a….! Znemožnit se před partou mladých lidi užívajících si života tím, že na ně řvu, ať drží zobáky!

Vědět tehdy, co vím dnes, nad celou situací bych se pousmál, dal si špunty do uší a pro jednou to vydržel.

A co že to dnes vím?

Tenkrát jsem byl sobcem já. Chtěl jsem svůj spánek a bylo mi jedno, že oni se chtějí bavit. A taky mě štvalo, že oni ještě mohou a já už ne 🙂 jsou mladí a já stárnu 🙂

A taky že se mnou cvičily bloky, cosi o tom, že se zase nevyspím, že zase nemám svůj klid, že mě snad nevnímali, neposlouchali, když jsem odcházel a DÁVAL JASNĚ NAJEVO, ŽE JDU SPÁT!! Neposlouchali 🙂 stejně jako táta, když jsem mu jako malý kluk cosi vyprávěl a on si četl noviny. Ti mlaďoši mi tento zážitek z dětství úžasně přehráli znovu.

A teď zpět k vašemu sobci. Co skutečně vám vadilo na jeho chování? Jaké staré rány a bloky jitřil?

Druhé nezměníme. Změnit můžeme jen sebe a to, jak druhé vnímáme

To, že nám není po chuti chování druhých lidí souvisí jen a pouze s námi. Dokonce je to ještě horší – druzí nám budou ukazovat přesně to, co nám vadí úplně nejvíc nebo z čeho máme největší strach! A hádejte, čí problém to je? Ano, náš! A my jsme ti, kdo si ho musí vyřešit. Ten druhý nejspíše cítí v ten samý okamžik absolutní lehkost a ani neví, jak nás štve.

Naštěstí stačí málo k tomu, abychom se v takovém okamžiku zastavili a uvědomili, co že mi to ten druhý ukazuje, co že jsou ty strunky, na které brnká. Zkuste se zastavit a říct si: „Co to je, co mi ten druhý ukazuje? Co ho vede k tomu mi tohle ukazovat?“ Samotné zamyšlení se a uvědomění si, co se na obou stranách barikády odehrává, povede k našemu zklidnění a uchopení situace do pevných rukou.

Buďme za to vděční

Každý si také neseme svůj baťůžek životních zkušeností, minulosti a to ovlivňuje, jakým pohledem vše hodnotíme a vnímáme a také jak reagujeme. Jsou to do určitě míry naučené vzorce chování, nejčastěji z dětství okoukané od rodičů.

Pokud jste byli vedení k ohleduplnost k druhým nebo jste to viděli u rodičů, máte to tak nastavené a očekáváte to od druhých. Jenže druzí to mohou mít úplně jinak a vy je pak vnímáte jako sobce. Přitom oni nemají s vašim očekáváním nic společného a je to tak jen váš problém.

Buďme vděční za to, že nám druzí pomáhají tyto naše problémy odhalovat. Jejich vyřešením se stáváme klidnějším a šťastnějším člověkem.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *