Ukaž mi papír a já ti řeknu, kdo jsi

Je středa ráno a v práci, u kávovaru, potkávám kolegyni. Vedeme běžné ranní rozhovory o tom, jak v práci, jak doma, když v tom z ní vypadne, že je její malý Kubíček (10 let) prý nějaký opožděný ve vývoji. Kubíčka znám a tak zaseknutý s otevřenou pusou poslouchám její vyprávění.

Vše začíná ve škole, v hodině výtvarky. Děti si do hodiny poctivě přinesly předlohy k malování, Kubíček zvolil šišku. Člověk by řekl „docela neškodná záležitost„, jenže Kubova představivost a kreativita nezná mezí (ještě aby jo, je to dítě, nemá se proč omezovat) a tak namaluje pár tvarů různých barev, za které by se nemusel stydět ani Picasso. Jenže to ani zdaleka nepřipomíná šišku, čehož si bystré oko paní učitelky všimne při pouhém procházení kolem.

A výsledek? Kubíček by měl navštívit psychologa, není přece normální, že desetileté dítě nenakreslí ani šišku. A protože je kamarádka milující matka a pro své děti chce jen to nejlepší, zamíří s dítkem do poradny. Po hodinové návštěvě je hotovo. Kubíček není dostatečně vyvinutý po mentální stránce a když to přeženu, je zralý na ústav, prinejlepším na zvláštní školu. Ten Kubíček, který vám horečně vypráví, jak vyhráli v juniorské soutěži místních hasičů, ten Kubíček, který miluje auta a rád zpívá!!!

Škatulky sem, škatulky tam, šedý průměr vede!

Uvědomil jsem si, v jaké pasti ta kamarádka je. Svého syna miluje, chce pro něj jen to dobré a tak poctivě poslechla paní učitelku a šli do poradny.

Ale co ten posudek? Co teď s tím?
Moje rada? NIC!

Vy sami znáte své děti nejlip! Vy sami cítíte, zda je vše v pořádku nebo ne! Vy sami znáte odpovědi ještě dřív, než se na ně vůbec zeptáte! Tak proč potřebujeme papír od nějakého cizího člověka k tomu, abychom něčemu uvěřili? Nebo hůř, na základě papíru od cizího člověka přestaneme věřit sami sobě a věříme tomuto cizímu člověku, který nás ani nezná?

Samozřejmě chápu a vím, že je naše společnost nějak nastavená a vzdorovat autoritám se nevyplácí, souhlas, zase ale nemusíte věřit všemu, co vám tyto autority řeknou. Pokud se vám podaří prohnat tyto cizí názory přes svůj selský rozum a vzít si z toho jen to, co vám osobně dává smysl, máte vyhráno. Víc není potřeba.

Uvědomme si, že abychom se mohli posuzovat (což už samo o sobě je naprosto zbytečné), musíme se podrobit tabulkám, normám, nastaveným hranicím. Říká se tomu průměr. Porovnáním zjistíte jednu jedinou věc – jsem průměr, nejsem průměr. A to chcete být všichni průměr? Co vám vadí na tom být mimo průměr, být mimo škatulky a chlívečky?

I těchto obav se můžete zbavit, jde to a je to jednodušší, než si myslíte!

Ano, jsme papírová společnost. Na všechno máme papíry. I peníze jsou papírky, kterým přisuzujeme ohromnou hodnotu a moc. A pokud tyhle papíry nemáme, tvrdíme, že nemůzeme, nedokážeme, neumíme. A je to skutečně pravda? Skutečně potřebujete papír na to, abyste věřili sobě a svým schopnostem?

Krásně toto téma popisuje Jaroslav Dušek ve svém zpracování Čtyř dohod – doporučuji shlédnout video níže.

A závěr? Věřte sami sobě! Víte! Znáte! Dokážete!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *